YES TO LIFE Open

Každý z nás žijeme ve své realitě, v takzvané hyperrealitě. 

Je to svět, který vidíme, který cítíme všemi našimi smysly. Je to svět stále reálný nebo pouhá iluze, 

kterou si sami pro sebe tvoříme, aby byla ta pravá realita pro nás snesitelnější?

Černý bod, díra, konec tunelu, brána do naší mysli. Ponořte se do ní a vstupte.

Je to tak lehké. 

Nechte se vnést do mysli a podívejte se dovnitř na velký počítač co zpracovává realitu na hyperrealitu.

Velký počítač, směs datových kabelů různě propletených mezi sebou.

Kabel je soustava dvou nebo více elektrických optických vodičů.

Mysl vymýšlí, vytváří, tvoří. Je to neomezený zdroj fantazie a kreativity.

Naše mysl je jeden velký počítač pracující 24 hodin v kuse. 

Pracuje od našeho narození a vytváří realitu, kterou žijeme.

Informace proudí sem i tam, chaos. Propletený prales, liány visící shora dolů. 

Okno deformující realitu. Stopy světla prosvítají už v nestvořeném stavu. 

Jsou sice krásné, ale nereálné. Pohled skrz je příjemný i znepokojující. Nedokonalé skvrny, 

které ničí jinak krásný pohled ven. Takový je pohled na svět. 

Nerovnoměrný. Z nějakého úhlu smutný a z jiného krásný.

Vše doprovází bubny, děsivé zvuky bubnů ohlašující příchod nebo konec? 

Neustálý zmatek, pochod, který nikdy nekončí. Láká tě to i odpuzuje. Ruší. 

Nedokážeš se soustředit. Vše je najednou dramatičtější. Odpočítává to. Co? To nevíš. 

Nemůžeš od toho utéct.  Stále to slyšíš. Následuje tě to.

Tsunami. Vlna, co na tebe padá. Vlna informací, dezinformací a zpráv. 

Zaplavuje tě to. Reaguji. Jsem to já? Snažím se to odrážet, tolik věcí. 

Nemůžu od toho utéct. Není kam. Snažím se to reflektovat, nedávám to. 

Čím dál více mě to bije do země. Stávám se její součástí.